Chcete prozkoumat neznámá místa poblíž Kraslic, Bublavy, Stříbrné ? Hledáte inspiraci na pěší, nebo cyklo výlet ? Vydejte se s námi na cestu s batohem a usínejte pod hvězdnatou Krušnohorskou oblohou při jedenáctém díle Great Walks.
Vzhůru do kopců…
Je teplé říjnové dopoledne. Stojím poblíž vysoké pece v Šindelové a čekám na příjezd zbytku týmu se kterým půjdeme moje první Great Walks. Jde o dvoudenní výlety v Krušných Horách, ze kterých bude poté sestříhán krátký film. Pro všechny přespolní, kteří to tu neznají a hledají inspiraci. Ale i pro místní, kteří netuší, jaké poklady jim leží u nohou. Přejíždíme společně do Kraslic a po krátkém představení divákům budoucího dokumentu vyrážíme z parkoviště nedaleko odbočky na Bublavu vstříc dobrodružství.
Zatím je to čistě chlapská záležitost. Jdeme tři – otec celého projektu Petr Mikšíček, Martin Strnad – mladý kameraman od Plzně a já. Ač jsem celoživotní krušnohorec, plánovanou trasu jsem zběžně projel jen na kole, nebo autem, třeba při cestě za koupáním do Německa. Po červené turistické značce zvolna nabíráme výšku a pokračujeme na hřeben. Cesta je značena jako naučná stezka ”Stopami horníků”, moc informačních zastávek ale nikde nevidíme. Větší vzrůšo nám přinášejí stáda krav všude kolem. Jako správný absolvent Dalovické Sorbony (rozmuměj Zemědělky) musím zkusit honácké schopnosti a za vydatné pomoci dronu se nám daří zahnat sudokopytníky do bezpečné vzdálenosti.
Na vrcholových lukách totiž před Bublavou neodbočujeme na silnici, ale vydáváme se přes pastviny až k německé hranici.
Nejkrásnější výhledy
V jednom místě zastavujeme na krátkou pauzu. Právě odsud je totiž famózní průhled mezi dvěma lesíky na Bublavu a její kostel. Nádherně zbarvené podzimní listí, roztroušené domky a hradba kopců v pozadí dávají celému výjevu až alpský nádech. Být ty naše kopečky vyšší, skoro bych si řekl , že jsme někde v Allgäu. Petr měl pravdu, že tohle se nám bude líbit. Dovedu si představit, že by se tady dalo někde bivakovat, sledovat ranní mlhy a východ slunce. My ale musíme dál, před námi je ještě pořádná porce kilometrů. Jen tak mimochodem překračujeme státní hranici a jsme náhle v Německu. Zdejšímu kraji zde říkají Vogtland (česky Fojtsko) a po chvíli se nám otevírá parádní výhled na jeho domky rozeseté po úbočích Aschbergu. Na první pohled nás uhodí do očí rozdíl mezi saskou a českou stranou hranice.
Ta německá je stále obydlená a upravená, ta naše zarůstá lesem, který tvoří jasně viditelnou linii. I když na druhé straně bývalo kdysi spřátelené Východní Německo, naši paranoidní soudruzi si dali záležet, takže pár set metrů do českého vnitrozemí muselo být vše srovnáno se zemí. Hraniční bod se jmenuje bůh ví proč ”Rakušák”. Je tady i přístřešek s lavičkou, ideální pro pauzu na oběd. Prohodíme pár slov s německými důchodci na výletě a opět se přes zelenou hranici dostáváme pašeráckým stylem zpět do vlasti. I tady bývala železná opona, což je krásně viditelné díky pozůstatkům tzv. ”signálky” , rovné cesty, vedoucí podél hranice.
Kolem Bublavy
Dnes se tady naštěstí můžeme volně pohybovat, což se hodí, potřebujeme se přece dostat na Bublavu. Po chvíli tam opravdu jsme. V centru obce, kterou jsem osobně navštěvoval zatím jen v zimě kvůli příjemnému lyžařskému středisku (www.skibublava.cz) . Díky jeho propojení s areálem Stříbrná se tady dá slušně vyřádit na lyžích i na prkně. Bublava je ale nechvalně známá i díky Aquaparku. Tedy spíš tomu, co z něj zbylo. Ruinu postupně zarůstá vegetace, stavba se rozpadá. A přitom by to bylo tak hezké mít v Krušných Horách pár tobogánů, bazény a vířivky pro turisty i místní. Mělo to tehdy jediný háček.. Není tu vodovod, ani kanalizace.
My jsme tady ale kvůli objevování podzimních přírodních krás. Teď je naším úkolem najít vodopád kousek nad zatáčkou silnice do Stříbrné. A vybíráme si sotva znatelnou stezku vedoucí do lesa. Po chvíli jsou naše objevitelské choutky odměněny. Ve stráni nacházíme zbytky několika budov, zasypané sklepy, děravý hrnec i původní břidlicové střešní tašky. Bohužel ani na webu zanikleobce.cz se o těchto budovách nic nepíše. Možná to byla nějaká samota, možná regulérní součást Bublavy. Za chvíli nás ale čeká další překvapení. Podél stezky se po vrstevnici vine umělý kanál s křišťálově čistou vodou. Nabíráme drahocennou tekutinu a přemýšlíme, zda to není náhon k nějakému mlýnu. Vody je v něm i přes trvající sucho dost a v jednom místě dokonce překonává tunelem skalní blok. Mikša vodu z potoka okamžitě bez bázně pije. Tak já sebou tahám filtr, vodu z potoků piju maximálně v Alpách a on ho má snad namontovaný v žaludku. Jak jinak si vysvětlit, že se zatím nikdy po požití jakékoliv vody nesvíjel v křečích, nebo neseděl na záchodě s úplavicí. O tom jsem se mohl přesvědčit v následujících dílech Great Walks…
Kaskády na Stříbrném potoce
Potok bychom tedy měli, teď už jen najít ”Bublavské kaskády”. Chvíli sledujeme další větev koryta a po chvíli je nacházíme. Letos je však léto obzvláště horké a je to vidět i tady. Obrovské balvany tvořící při lepším stavu vody kaskádu jsou suché, meni nimi proudí jen ”čůrek”vody. Škoda, jarní tání, nebo zamrzlé ledopády v zimě tady mohou být zajímavé. Scházíme na silnici vedoucí do Stříbrné a po nepříliš frekventované asfaltce scházíme k odbočce na Nancy. Trochu zvláštní název na krušnohorský region že ? Vysvětlení je prosté. Okolní krajinu si prý kdysi oblíbila manželka hraběte z rodu Nosticů, který jí dokonce v Rájeckém údolí nechal vybudovat zámeček. Ten už zde bohužel nestojí, ale krása tohoto odlehlého údolí zůstala stejná. O tom se přesvědčujeme jak z výšky – kamerou dronu, tak na vlastní oči. Míříme po silnici, směrem na Přebuz, ale po pár kilometrech odbočujeme za kempem Nancy doprava ke skalnímu městu.
Skalní město
Mimochodem, kdyby vás někdy brzy zjara napadlo zkoušet projet touto asfaltkou autem, tak si to raději rozmyslete. Často je neprůjezdná a leží tady dlouho zbytky sněhu i když okolní svahy již vyhřívá slunce. Skalní město u Stříbrné bude podle všeho jeden ze zlatých hřebů tohoto dílu. Nikdo z nás tady ještě nebyl a tak jsme plni očekávání. Kousek od odbočky se ve svahu náhle začínají objevovat skaliska. A nejsou to žádné malé skalky ! Některé monumenty jsou odhadem vysoké i přes 20 m. Není divu, že neunikly pozornosti krušnohorských lezců, kteří je osadili borháky a dalším jištěním. Kameraman Martin leze ze svahu na jeden monument a evidentně si hlubinu bez jištění užívá. Já raději opatrně prolézám nad bloky a nepouštím se do větších akcí. Výšky na ferratách mi nevadí, ale tady mi prostě ten sedák a jistící set chybí. Petr zaznamenává tu nádheru při zapadajícím slunci na dron a svolává nás dolů.
Je třeba pohnout. K tábořišti to máme kus cesty a pokud chceme ještě něco pěkného natočit, je třeba ‘kopnout do vrtule”. A pak…čekáme večer dámskou návštěvu..
Postupujeme výživným stoupáním stále po zelené až na rozcestí k Fischerovu prameni. Tady už to znám z kola. Je tady studánka s přístřeškem a pokud je dostatečně vlhko, můžete si tady doplnit vodu. Letos je to ale s vodou špatné a je to vidět i tady. Protože jsme se dostali až do nadmořské výšky kolem 900 m.n.m., víme, že už nás žádné stoupání nečeká. Odbočujeme na zelenou a po cca. 1,5 km přicházíme k zaniklé osadě Nová Ves. Dnes tu stojí jen pár chat před kterými ale včas uhneme doprava na mýtinu. Tímto směrem by totiž mělo být tábořiště, které Petr nedávno objevil.
Tábořiště snů
Začíná zapadat slunce, takže přicházíme do nocležiště právě včas. A místo je to náramné ! Dostatečně daleko od lesní cesty, mimo dohled zvědavých očí je na kraji louky ohniště, lavice z hrubě otesaných klád a studánka. Upravené okolí, špalek a složené dřevo vypovídají o tom, že se tu hosté pravidelně střídají. Hodíme batohy do trávy a jdeme do kina. Dneska hrají ‘Západ slunce nad Stříbrnou” . A přestože jsme podobné představení viděli mnohokrát, tak i dnes je to paráda. Údolí hraje podzimními barvami , vrtulky dronů se točí a foťáky cvakají. Ve zlaté hodince pak prozkoumáváme zbytky domů a mohutné kamenné snosy rozeseté po úbočí . Když si představím, kolik lidí teď znuděně sedí u TV a porovnám to s tímto…k nezaplacení. Za chvíli už praská oheň v jeho záři se zjevuje avizovaná dámská návštěva. Petrova kamarádka Šárka se ”urvala”z práce a přijela z Německa, kde žije a pracuje, za námi. Povídáme si o všem možném, popijeme něco ohnivé vody a když dohasínají plameny, zalézáme do spacáků.
Hrrr na Hausberg !
Na to, že je půlka října, byla noc neuvěřitelně teplá. Hrabeme se z pelechů a za chvíli už hučí vařiče a voní pravá tábornická snídaně. Miluji ten pocit, udělat si za svítání kávu a volské oko na pánvičce. A posilnit se musíme důkladně, dost kilometrů ještě máme před sebou. Scházíme nádhernými loukami dolů do Stříbrné. V jednom místě Petr objevil z dronu dokonce zapomenutý sudetský hřbitov ! Po bližším prozkoumání ale k všeobecnému pobavení zjišťujeme, že je to lesní školka s lapači na kůrovce, které představivost přetvořila na náhrobky.
Ve Stříbrné přecházíme silnici a v protisvahu pokračujeme po cyklostezce 2729 směrem ke Kraslicím. Na závěr našeho putování nás čeká poslední kopec. Jmenuje se Hradiště a vypíná se nad městem do výšky 715 m. Místní mu ale neřeknou jinak než Hausberg, možná i díky stejnojmenné hradní zřícenině. Jelikož hrádek zvaný též Greslein , byl vypálen již za bojů proti Jiřímu z Poděbrad, moc toho z něj nezůstalo. Dají se spíše jen tušit zbytky obvodových zdí a pod vrcholovým skaliskem je malá jeskynní poustevna. Přesto sem míří stále více lidí. Jednak kvůli zajímavé naučné stezce, ale hlavním lákadlem tohoto kopce se zřejmě stane nově zbudovaná via Ferrata se zajímavým lanovým mostem. Tuhle adrenalinovou zábavu si tentokrát musíme odpustit. Nemáme s sebou potřebné vybavení a nohy jsou unavené po slušné porci kilometrů. Serpentýnami se blížíme zpět na parkoviště. Jeden krušnohorský trek končí, ale další jsou před námi. Tak zase někdy u Great Walks – ahoj !
